Jak to všechno začalo? No, všelijak...
Nejsem jedna z těch, které tráví čas v kuchyni odmalička. Jistě,
vždycky jsem milovala vůni, která se linula z kuchyně, když maminka vařila oběd
nebo třeba pekla vánoční cukroví, ale nikdy jsem neměla chuť přiložit ruku k
dílu. Dokonce jsem ani nechodila ochutnávat, dokud jídlo nebylo hotové (S
výjimkou těsta na perníčky... ). Můj starší bráška od svých tří let pomáhal
babičce se zavařováním a s maminkou pekl buchty. Já ne. Já jsem se kuchyni
vyhýbala širokým obloukem. Protože jsem se bála sporáku.
Když mi bylo osm, rozhodla se jedna z mých babiček, že nastal
nejvyšší čas začít mě učit. Vařit. Jsem přece holka. A takhle se nevdám! A tak
jsem povinně jednou za pár týdnů chodila na kurzy. Bohužel, babička (aby mě
nevyděsila) mě nechala dělat ty nejhorší práce, jako třeba škrábat brambory.
Nebo louskat ořechy. Nebo loupat jablka. Ve vzácných případech mi dovolila je i
nakrájet! Ale většinou ne. Takže jsem se najedla a pozorovala babičku, jak peče
a vaří… A už jsem to nikdy nechtěla ani vidět.
Od té doby jsem se kuchyni vyhýbala ještě širšími oblouky. Jen
výjimečně jsem mamince pomohla se zavařováním. Ale vždycky jsem jí pomáhala
vykrajovat cukroví. To bylo moje! Jenže
potom jsem dorostla do věku, kdy jsem musela začít být zodpovědnější. A
tak jsem čas od času ustoupila a slíbila „Jo, já ti tu bábovku pohlídám.“ A tak
jsem se začala v kuchyni objevovat častěji a častěji. Občas jsem se
maminky i na něco zeptala. Občas jsem jí dokonce i pomohla.
A tak se stalo, že když se přiblížily maminčiny narozeniny a já si
nevěděla rady s dárkem, rozhodla jsem se upéct jí dort. Jen tak,
z ničeho nic. Do té doby jsem sama nepekla ani tu bábovku. No… Ten dort se
povedl. Byl čokoládový s čokoládovým krémem a všem chutnal. Nebo to aspoň
tvrdili… Tak jsem začala péct víc. A taky vařit. Bylo mi 17, peču tedy sotva pět let. V rodině už si na to tolik zvykli, že kdybych na něčí oslavu
nepřinesla dort, asi by se cítili ošizeni. Snažím se vymýšlet dorty každému na
míru, a to nejen zdobením, ale hlavně chutí. A doufám, že se i zlepšuji.
Baví mě to tolik, že chci péct pro víc lidí. Ale nevěděla jsem,
jak to udělat. Až jednou přišel jeden mně velmi blízký člověk a dal mi impuls,
který vedl k rozhodnutí vytvořit malou databázi toho, co vlastně dělám. Občas
po mně někdo chce fotky starších výtvorů, a tak jsem se rozhodla je dát někam,
kde se na ně každý bude moct podívat, někam, kde budou nejen pro mé kamarády,
ale i pro kohokoliv jiného. Někam, kde je budu mít i pro sebe, kde je neztratím
a kam budu moci i já chodit pro osvědčené recepty, které jinak velmi často
ztrácím…
Pokud tady najdete inspiraci, recept, který vás zaujme, pokud vás
tady něco potěší či rozzlobí, budu moc ráda, když mi tu necháte komentář :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat