Narozeninový dortmaraton

Na začátku roku jsem dostala náročný úkol - vymyslet a upéct v dubnu dva dorty. Oba na stejný den. Jeden pro mého kamaráda (který mi mimochodem pomáhá s korekcemi tady na blogu - děkuji, Honzo!), a druhý pro jeho dvouletou dceru. Jeden dort jsem měla vymyšlený okamžitě, na druhém jsem pracovala až do dubna. Od začátku jsem se na práci moc těšila, sháněla výbavu, suroviny... Pak jsem se začala bát. Pak jsem zjistila, že to v žádném případě nemůžu stihnout a bála jsem se ještě víc. Pak už mi nezbýval čas, zrušit už jsem to nemohla, a tak jsem se raději začala znovu těšit:-)


Studuju v Brně a dorty jsem měla předávat blízko svého bydliště, asi 130 km od Brna. Jenže školu mám až do pátku a dorty jsou na neděli. Takže jsem musela začít plánovat. Korpusy na oba dorty jsem upekla ve čtvrtek mezi přednáškami. V pátek hned po škole je důkladně zabalila, aby se jim nic nestalo, a přepravila jsem je domů. Cestou jsem psala mamince, kolik másla mi má dát rozpustit na krémy :-) Večer jsem dorazila domů a korpusy vybalila - uf, jsou v pořádku! A hned jsem uvařila oba krémy. Kolem půlnoci byly oba dorty slepené a uložené v lednici. V sobotu dopoledne jsem stihla potáhnout a dokončit první, do půlnoci i ten druhý. A v neděli už mě čekaly jen detaily a převoz.

Jájin dort byl celý jahodový. Do těsta i krému jsem dala pyré z mražených jahod, dort jsem potáhla marcipánem a ozdobila dalšími jahůdkami. Hotový dort vážil asi 3,5 kg. Všechny fotky jsou vyfocené až po předání obou dortů, a vypadají nějak takhle:

A proč? Takhle to popsal Jájinýma očima její tatínek:

Šo to je? Šo je to? Mňaminko! Hmm, mňaminko!
No to ale vypadá dobře! Zvědavost mi nedá, to musím prozkoumat! Opatrně, trošku blíž musím, ale opatrně, aby si to ta teta nerozmyslela a zase s tím neodešla! Musím se na ni šibalsky usmát, to zabírá!
Mňaminko, a jsou na něm jahůdky! Jahůdky jsou taky mňaminko, to mám ráda...
Ještě kousek, kousíček, opatrně...

Ochutnáme mňaminko? Ano! Zkusíme to napřed opatrně... sáhneme na mňaminko... nikam neuteklo... tak a teď rychle!
Mňam! Chutná skvěle!
Usmívám se, mňaminko je skvělé, to se povedlo! A vypadá to, že je moje! Ale přeci jen to musím náležitě zdůraznit!
Mňaminko, hlad!

Dort pro Honzu byl na výrobu složitější, i když jsem to původně nečekala. Ale než se o tom rozepíšu, slíbila jsem trošku místa obdarovanému:

Mám narozeniny, jak už to tak bývá, jen jednou do roka, byť by se jistě našla řada událostí, které by si další podobnou oslavu zasloužily. Navíc, což je zajímavá shoda okolností, poslední dva roky slavím narozeniny s mladší dcerou. Slečna Pekařinka se proto tentokrát opravdu pořádně zapotila, protože musela, i při svém docela velkém studijním vytížení, najednou péct dorty dva.
Fundovaný komentář a bezprostřední reakce mé dcery jste mohli číst výše. Zjevně byla s prací Srdíčkové sušenky mimořádně spokojena, což dokazovala i skutečnost, že se o poslední kousek svého jahůdkového dortíku poprala se starším bratrem. Vyhrála.
Můj dort byl, jak budete mít možnost číst dále, trošku jiného ražení. Slečna ví, že miluji čokoládu v jakékoliv podobě, a navíc se nebráním experimentování; takže výsledný chuťový zážitek byl dle (nejen) mého soudu...no, stručně řečeno, vynikající. Když se k tomu navíc přidalo i pozoruhodné vnější výtvarné zpracování , vystihující mne a moje zájmy, vznikl po všech stránkách výborný dort. Už během prvních porcí chtěli někteří vědět, kdo že je pekl; jiní se pozastavovali nad zpracováním detailů. Malá skupinka techniků řešila, zda jsou šrouby (uvidíte níže) opravdové či jedlé...
Děkuji Ti, Sušenko!

Ano, to potěší:-) Jak jste asi poznali, jedná se o dort ve tvaru bedny na munici. Korpus byl čokoládový s pomerančovou kůrou a krém pomerančový. Hotový dort vážil asi 5 kg. Protože jde o bednu, chtěla jsem, aby hrany byly ostré, a ty by marcipán přilepený na krém vytvořil jen těžko. Takže jsem se rozhodla dort nejprve polepit dortovými oplatky. Slepila jsem čokoládou vždy dva k sobě, aby byla vrstva pevnější, a zatížené jsem je nechala ztuhnout. I přesto se zkroutily, a bedna proto vypadá trošku rozklíženě...:-) Oplatky na krému nedržely, takže jsem je musela přilepit rozpuštěnou čokoládou. A stejně tak i marcipán na oplatky. Dort byl nakonec mnohem čokoládovější, než byl původní plán:-) 

V jedenáct v noci jsem nalepila poslední "prkýnko", a zbývaly už jen kovové části. Původně na dortu měly být jen boční úchyty, ale když jsem je nalepila a nabarvila (všechny "kovové" části jsou z šedé potahovací hmoty natřené prachovou potravinářskou barvou), tolik se mi zalíbily, že jsem začala přemýšlet, co ještě bych tam mohla přidat. A tak vznikly šroubky, panty a zámek. 



V neděli ráno už jsem jen přes šablonu nanesla bílkovou polevou nápis, a oba dorty byly připravené na předání. Tušila jsem, že se budou líbit, ale takový úspěch jsem opravdu nečekala:-) Když jsem večer odjížděla do školy, už jsem začala plánovat další dort, který budu péct v květnu :-)